SKI DOWN

 

PALLAVICINI

   

      Ležíme na vyhřáté silnici, Marek popíjí dneska už asi pátý šumivý multivitamín, já líně pozoruji moje nohy, kterým týdenní nepřetržitý pobyt v zapařených přeskáčích evidentně nesedl. Čekáme na stopa na silnici, po které nejezdí žádná auta, jsme na Grossglockner Hochalpenstrasse v čase její zimní uzavírky. Do mysli se vtírá zvláštní pocit opuštěnosti v porovnáním s letní sezónou, kdy tu pro tisíce aut a motorek denně pomalu ani nemůžete sesednout z kola, nad námi nás pozoruje stádo kamzíků, pod náma svišťáci budují svoje letní sídlo lásky, no prostě romantika. Idilu kazí jenom vidina tří hodin pochodu po asfaltu s baťohama velikosti almary a lyžema na zádech až do vesničky Heiligenblut, kde se na parkovišti jako pěst na oko vyjímá naše vozidlo, které nás odveze zpátky domů.

      Po dvou hodinách marnosti se rozhodujeme pro ústupný manévr, strávíme tady ještě jeden den v místním luxusním winterraumu, celou dobu s sebou táhnu flašku rumu, tak je asi nejlepší čas jí otevřít a trochu zapařit. Důvod k oslavě je tentokrát pořádný, dneska ráno jsme sjeli Pallaviciniho kuloár v severní stěně Grossglockneru (3798m).

Myšlenka sjezdu ve mně hlodala už asi 6 let, umocněná okolnostma prvovýstupu, kdy si markrabě Alfred Pallavicini vymínil vylézt tuhle strhující linii, najal si vůdce a snad i nejsilnější lesníky z okolí, kteří mu do ledu vysekali více než 2500 stupů, po kterých 18. 8.1876 vylezli nahoru. Tahle historka je pro nás fascinující. Podle informací Ivy Filové a pánů ze serveru bergsteigen.at se první sjezd podařil už v roce 1961 rakouské dvojici Gerhard Winter a Herbert Zacharias, kteří však použili specialní zkrácené lyže. Prvosjezd na normálních lyžích zajel 11. července 1971 Michael Zojer. Po něm sjeli tento kuloár ješte Slovinci, 4. 6. 1978 Franci Mrak a Lado Vidmar. První snowboardistou v kuloáru byl 1. 6. 1992 Matej Kejžar, což byl na dlouhou dobu poslední známý sjezd až do 4.5.2003 kdy cestu sjela pětice slovenských jezdců Martin Jurík, Peter Závodský, Bohuš Štofan, Rasťo Križan a  Iva Filová jako první žena vůbec.  

Naší realizaci pořád něco stálo v cestě,  buď vlastní strach, nebo nedostatek vhodných termínů, nebo obojí. Rozhodnutí padlo vloni po sjezdu Nemeckého rebríku, vybrali jsme jarní termín a šli do toho. Sněhu dost, lavinová situace číslo dvě a naše kárka si to šine směr Lienz. Celou cestu doufáme, že bude zprovozněn úsek silnice až na Franz Josef Höhe, závora na mezistanici lanovky v Heiligenblutu nás utvrzuje v pravém opaku. Realita dvanácti kiláků ve skeletech s veškerou bagáží po asfaltce je drsná, ale naše odhodlání je tentokrát nezlomné. První noc trávíme na Glocknerhausu (2150m), usínáme takřka okamžitě a spíme nepřetržitě patnáct hodin jako nemluvňata, to všechno jako následek probdělé noci a velikonoc na Zvoničce v Krkonoších, ráno nás vítá modrá obloha a nových 10cm sněhu. Na F.J.H. doplňujeme tekutiny z okapu, traverzujeme ledovec, kde teplota na sluníčku dosahuje vražedných hodnot, leje z nás jako z konve a čeká nás tisíc výškových metrů ke Glockner bivaku, který se nám pro příští dny stane domovem. Konečně máme taky možnost nakouknout do naší cesty, nadšení moc nejsme, jelikož většinu kuloáru pokrývá tmavý vodní led, takže to vypadá spíš na brusle než na skialpy. V půli cesty se počasí razantně mění, nastupují mraky z údolí a všude okolo je neproniknutelná difuze. Bivak nacházíme jen díky výškoměru, svalíme se na kavalce a čekáme na čtvrtou ranní, jestli se náhodou neudělá hezky.

Neudělalo. Přiznám se, že jsme ani moc nebyli naštvaní, protože vidina celodenního flákání na matracích byla pro tuto chvíli lákavější naž Pallavicini. Dali jsme se trochu dohromady, zírali do mlhy, vařili sníh, sledovali jak se vyvíjí tlak a hodovali. Do mysli se nám vkrádala vidina tří úplně hnusných dní, což pro letošní zimu nebylo nic neobvyklého, tlak však stále stoupal a k večeru se mlha začala barvit víc do modra. Ve čtyři ráno bylo jasno, nebe plné hvězd, jenom v údolí se převalovaly temné mraky, které hrozily postupem do naší polohy. Bylo rozhodnuto, posnídáme a vyrazíme.

Cesta od bivaku k nástupu trvá asi půl hodiny, vyhýbáme se trhlinám a se znepokojením sledujeme údolní mlhu, jak se stále nemůže rozhodnout, jestli nás navštíví nebo se rozpustí, neustále přemýšlím o slovech jako inverze či difuze. Z letargie mě probere až přelézání trhliny v nástupu do kuloáru, kde je víc než metr prašanu, kterým se pomalu ale jistě brodíme nahoru. Cesta je skutečně hodně ledová, to jsme nečekali, veškerý sníh, který na ni spadne skončí právě v násypu, spodní štěrbina je mimořádně úzká, tak pět metrů šířky při sklonu 60° bude celkem nářez. Koukám dolů na spodní seraky a přemýšlím, kam by člověk doplachtil, kdyby udělal při sjezdu chybu, pokud k nim, bylo by to asi špatné. Prašánek však dokáže člověka celkem dost zabrzdit, takže jsme celkem v klidu a štěrbinu máme úspěšně za sebou, lezeme volně, každý dvě zbraně a mačky. Kvůli ledu jsme plánovali dojít kam to jen půjde a pak dát sjezd, nyní se před námi po pravé straně line úzká prašanová rampa v rozmezí 5 – 10m a hluboká tak půl metru, která je stabilní a světe div se, není pod ní led. Jenom na sebe koukneme a jde se dál, sněhová linie se táhne až úplně nahoru, pouze ve střední části je asi 50m trochu podivných, kdy  se pod nánosem sněhu objevovala známá temná barva a mačky zvonily a nebořily se jako obvykle. Asi za necelé tři hodiny jsme na vrchu kuloáru, dál pokračuje mixový žlábek do štěrbiny mezi malým a velkým Glocknerem, který se z pochopitelných důvodů nejezdí.

Čeká nás morálově asi nejtěžší část sjezdu, musíme vyměnit jistotu železa za lyže a hůlky, cvaknutí do vázání v takovém sklonu nic moc, nejhorší je však ten pocit lehkosti a až možná přílišné volnosti, jakou pociťujete tváří v tvář šluchtě pod vámi. Počasí je ideální, mraky v údolí se rozplynuly, panuje azůro a naprosté bezvětří. Odhodlávám se k prvnímu oblouku, vzhledem ke sklonu a charakteru sněhu budememe muset začátek asi skákat. Následuje chvilka rozmýšlení, pak rozjezd, odraz a čekání na to, co se stane při dopadu. Prašánek moc nedrží, asi metr jsem odjel s vrchní vrstvou, dá se to ale ustát a pokračuju dál. 

Horní pasáž je skutečně strmá, s narůstajícím počtem oblouků dostáváme víc a víc na jistotě, střídáme pořadí, fotíme, rozdejcháváme. Připadám si jako v televizi, sníh se pod lyžema v obloucích rozlétává a sype do údolí, všechno to jiskří v záři ranního slunce, je to asi to nej, co jsme kdy oba zažili. 

Po překonání kritického padesátimetrového úseku, kdy se stopa za jezdcem povážlivě ledově leskne, následuje prostřední široká část, kterou užíváme snad nejvíc, dá se jet rychle, rádius oblouků se zvětšuje, sníh rozšiřuje a létá na všechny strany, prostě paráda. 

Do závěrečné štěrbiny se řítíme skoro v euforii, kterou završujeme malým dropíkem a přeskočením nástupové trhliny. Jsme dole, živí a zdraví, válíme se ve sněhu, trochu si zahulákáme, pogratulujeme a užíváme pocit, kdy nám začíná docházet, co že jsme to vlastně sjeli.

Loudáme se zpátky k bivaku, vychutnáváme okolní ledovcové divadlo, pobalíme, zapíšeme do knihy a dáváme výškově 1000m bezchybný a nekonečný freeride až na ledovec, po kterém se pomalu došouráváme k silnici.

Těch prokletých dvanáct kilometrů asfaltové avantýry jsme nakonec zvládli překvapivě rychle, poslední ohlédnutí na Glockner se bohužel nekonalo, protože mraky zase stouply a bylo hnusně. Měli jsme kliku, potřebovali jsme jeden bezchybný den a ten jsme dostali. Nevím, komu za něj poděkovat, z části možná i duchu velkého šlechtice, že nás pustil do své krásné cesty.

 

 

                                                                                                              

  Pallavicinirinne, 50 – 60°, severní stěna Grossglockneru (3798m)

16. 4. 2004

První český sjezd

Aktéři:  Marek Holubec

            Pavel Pospíšil

 

O akci je napsáno tady a tady

zpátky

 

 

pospecz